Bylo to víkendové odpoledne, kdy firma Palantir Technologies zveřejnila na síti X stručný úvod: „Protože se nás na to hodně ptají. Technologická republika, v kostce." Následovalo 22 odrážek. Každá z nich by za jiných okolností mohla být výrokem filozofa, konzervativního komentátora nebo generála v důchodu. Jenže tohle napsal CEO jedné z nejmocnějších datových firem na světě — a zveřejnila to firma, jejíž příjmy z velké části plynou od americké armády, zpravodajských služeb a imigračních úřadů.
Reakce na sebe nenechala čekat. Část Silicon Valley text přivítala s nadšením. Zbytek světa se začal ptát, co přesně Palantir ve skutečnosti je.
Kdo je Alex Karp a proč mu záleží na tom, co si myslíte
Alex Karp není typický technologický CEO. Vystudoval práva a pak obhájil doktorát ze sociální teorie na frankfurtské Goethe University — v oboru, který sám v jednom z bodů svého manifestu označuje za odsouzený k zániku v éře umělé inteligence. Je to muž, který s oblibou cituje Nietzscheho, nosí neformální oblečení na konferencích plných kravatových kapitalistů a zároveň řídí firmu, která americkému Pentagonu dodává systém Maven Smart System — AI platformu pro pokročilé cílení, jež byla nasazena při operacích v Íránu.
Spolu s Nicholasem Zaminskou napsal 320stránkovou knihu s názvem The Technological Republic: Hard Power, Soft Belief, and the Future of the West, vydanou začátkem roku 2025. Kniha sama o sobě nevyvolala zemětřesení. Ale když Palantir o víkendu zveřejnil její 22bodové shrnutí, nastalo to, čemu se v online prostoru říká virální moment — tentokrát ovšem ne v pozitivním slova smyslu.
Důvod je prostý: 22 bodů nepůsobí jako firemní komuniké. Působí jako politický program.
Manifest, nebo obchodní strategie?
Čtěte-li body po sobě, brzy si uvědomíte, že nejde o nahodilou sbírku myšlenek. Je v nich vnitřní logika, a ta logika je konzistentní s tím, co Palantir jako firma dělá a komu prodává.
Bod první říká, že technologická elita Silicon Valley má vůči Americe „morální dluh" a povinnost podílet se na obraně země. Bod čtvrtý konstatuje, že měkká síla a „vznešená rétorika" nestačí — svobodné demokratické společnosti potřebují tvrdou moc, a tvrdá moc tohoto století bude postavena na softwaru. Bod pátý je možná nejprovokativnější: otázkou prý není, zda AI zbraně vzniknou, ale kdo je postaví a za jakým účelem. Protivníci Západu se prý „nezastaví, aby si dopřáli divadelní debaty o etice."
Přečtěte si tyto tři body znovu — tentokrát jako obchodní argumentaci. Palantir tím v podstatě říká: váhání je luxus, který si nemůžeme dovolit, a my jsme ti správní, kdo to zařídí. Je to elegantní způsob, jak legitimizovat vlastní byznys model prostřednictvím filozofického rámce.
Eliot Higgins, zakladatel investigativní platformy Bellingcat, to pojmenoval přesně: „Palantir prodává operační software obranným složkám, zpravodajským službám, imigračním úřadům a policii. Těchto 22 bodů není filozofií vzniklou ve vzduchoprázdnu. Je to veřejná ideologie firmy, jejíž příjmy závisí na politice, kterou prosazuje."
Bod šestý navrhuje obnovení povinné vojenské služby — Spojené státy ji nezavedly od dob vietnamské války. Bod dvanáctý prohlašuje, že éra jaderného odstrašování končí a nahradí ji nová éra odstrašování postavená na AI. Bod patnáctý kritizuje poválečné odzbrojení Německa a Japonska jako „přehnanou korekci", za kterou Evropa nyní platí vysokou cenu.
To vše jsou legitimní geopolitické názory — ale nikoli tehdy, když je vyslovuje firma, která prodává zbraňové systémy a jejíž spoluzakladatel Peter Thiel je jedním z nejvlivnějších finančních podporovatelů Trumpovy politické agendy. V tu chvíli se z filozofie stává PR.
Co přesně Palantir dělá a proč je to důležité
Palantir byl založen v roce 2003 Karpem a Thielem s počáteční podporou In-Q-Tel — venture capital fondu CIA. To samo o sobě říká hodně o DNA firmy. Vyrostl na zakázkách zpravodajských služeb po útocích z 11. září a postupně se rozrostl do pozice jednoho z nejvlivnějších dodavatelů datové analytiky pro vlády, armády a velké korporace po celém světě.
Dnes firma provozuje dvě hlavní produktové linie: Gotham, platformu určenou primárně pro vládní a vojenské zákazníky, a Foundry, komerční analytický nástroj pro velké podniky. Přidejte k tomu AIP — platformu pro nasazení AI v podnikovém prostředí — a získáte obraz firmy, která sedí na průsečíku státní moci a korporátních dat.
V lednu 2024 Palantir oznámil „strategické partnerství" s Izraelem. Podle dostupných informací firma integruje zachycené komunikace, satelitní snímky a další digitální zdroje dat do cílových databází pro izraelskou armádu. Amnesty International firmu obvinila z „flagrantního porušování mezinárodního práva" — jak v kontextu americké imigrační politiky, tak v kontextu operací v Gaze. Mluvčí Palantiru v odpovědi na dotazy Al Džazíry uvedl, že firma Izrael podporuje, protože věří v podporu Západu a jeho spojenců.
Ve Velké Británii firma podepsala smlouvu s National Health Service v hodnotě 330 milionů liber. Debata v britském parlamentu se záhy zvrhla v otevřenou kritiku — poslanci označili Palantir za „ostudnou" firmu, vláda sama přiznala, že není „fanouškem politiky této společnosti."
V Německu zákonodárci zpochybňují bezpečnostní standardy Palantiru v rámci EU. V Irsku a Evropském parlamentu roste politický odpor. Publikování manifestu do tohoto prostředí tedy nepřišlo v náhodný moment.
Kulturní hierarchie a „prázdný pluralismus"
Nejkontroverznějším bodem celého dokumentu je pravděpodobně bod dvacet jedna, který říká, že některé kultury „vyprodukovaly zázraky", zatímco jiné se ukázaly jako „průměrné, nebo hůře — regresivní a škodlivé." Bod dvacet dva pak kritizuje „prázdný pluralismus" a ptá se, do čeho vlastně inkluze zahrnuje.
Pro část čtenářů to zní jako odvážná kulturní kritika politické korektnosti. Pro druhou část — a ta je v posledních týdnech hlasitější — to zní jako intelektuálně vyšperkovaná verze argumentů, které se jinak objevují na zcela jiných místech politického spektra.
Belgický filozof technologie Mark Coeckelbergh označil rétorika Palantiru jako příklad „technofašismu." Řecký ekonom a bývalý ministr financí Yanis Varoufakis napsal, že Palantir signalizoval ochotu „přidat k nukleární hrozbě ještě hrozbu AI pro existenci lidstva." Francouzský podnikatel a geopolitický komentátor Arnaud Bertrand to shrnul takto: „Říkají v podstatě: naše nástroje nejsou určeny k tomu, aby sloužily vaší zahraniční politice. Jsou určeny k tomu, aby prosazovaly tu naši."
Na druhé straně spektra partnerský investor Sequoia Shaun Maguire prohlásil, že Karpovy myšlenky jsou „brilantní" a že Palantir „reprezentuje ideologický střed s morální jasností, která se jen zřídka artikuluje."
Střed, nebo okraj? Záleží na tom, kde stojíte.
Proč to teď?
Timing publikování manifestu není náhodný. Palantir čelí rostoucímu tlaku ze dvou stran najednou. V Evropě se množí otázky ohledně souladu s právem EU, bezpečnostními standardy a etickými limity nasazení AI ve veřejném sektoru. V USA demokratičtí politici kritizují spolupráci firmy s ICE — úřadem pro imigraci a celní ochranu — v rámci Trumpovy deportační politiky.
Zveřejnění manifestu v tomto kontextu lze číst jako ofenzivní PR manévr: místo toho, aby firma reagovala na kritiku bod po bodu, přešla do útoku a nabídla ucelený světonázor, ke kterému se buď přihlásíte, nebo odmítnete. Je to strategie, která v krátkodobém horizontu funguje — polarizuje diskusi a přesouvá ji z konkrétních obvinění na abstraktní filozofické rovině.
Zároveň je to přiznání. Palantir přestává předstírat, že je neutrální technologický dodavatel. Firma se otevřeně hlásí k politickému programu — a dává tím zákazníkům, partnerům i regulátorům jasnou zprávu: víme, co děláme, a stojíme si za tím.
Co z toho plyne pro byznys
Pro manažery a lídry, kteří uvažují o nasazení Palantiru ve svých organizacích — nebo kteří s ním již spolupracují — manifest přináší jeden zásadní posun v rovnici: firma již není jen technologickým dodavatelem, ale ideologickým aktérem.
To neznamená automaticky, že je špatnou volbou. Ale znamená to, že volba spolupráce s Palantírem je dnes otevřeněji než kdy dříve také hodnotovým rozhodnutím. Britská vláda to zjistila na vlastní kůži, když se debata o NHS smlouvě stočila od technických parametrů k politické příslušnosti firmy.
Podobně v Evropě — kde se regulatorní prostředí kolem AI zpřísňuje a kde AI Act klade stále konkrétnější požadavky na transparentnost a odpovědnost — může ideologicky vyhraněný dodavatel představovat reputační riziko, které technické přednosti produktu nevyváží.
Na druhé straně pro zákazníky z amerického obranného sektoru nebo pro vlády, které sdílejí Karpovu geopolitickou vizi, je manifest pravděpodobně ujišťující. Říká: víme, na čí straně jsme.
Palantir vždy byl politickou firmou. Vznikl z peněz CIA, vyrostl na zakázkách Pentagonu a jeho spoluzakladatel Thiel patří k nejvlivnějším postavám americké konzervativní technologické scény. Co je nové, je otevřenost. 22 bodů není nic jiného než přiznání toho, co bylo vždy přítomno pod povrchem — jen tentokrát napsané na papír, zveřejněné na sociálních sítích a podepsané logem firmy.
Zda to považujete za odvahu, nebo za varování, závisí na tom, jak čtete bod dvacet dva: „Inkluze do čeho?"
To je otázka, na kterou Palantir odpověď zná. Zbývá jen zjistit, zda je to odpověď, se kterou chcete sdílet střechu.
